Mnoho moderních rodičů vyrostlo v domovech, kde křik představoval formu kontroly nebo terorizování.
V dnešním světě se výchova stala skutečnou výzvou. Rodiče dostávají nevyžádané rady, jsou varováni před různými věcmi, vypráví se jim o „ideálních“ scénářích, v nichž by každé slovo k dítěti mělo být odměřené, klidné a jemné. Ale co když přece jen zvýšíte hlas. Dělá z vás zvýšený tón automaticky „špatného“ otce nebo matku? Na tuto otázku se pro Psychology Today pokusila odpovědět klinická psycholožka Emily Edlynn.
Ve známých publikacích se nezřídka objevují titulky jako „Jak přestat křičet na děti“ nebo „Proč křik poškozuje dětský mozek“. Tyto články vycházejí ze známých tvrzení o škodlivých účincích zvýšeného hlasu na dětskou psychiku. Neurověda skutečně potvrzuje, že systematické ponižování, slovní urážky nebo zastrašování jsou destruktivní praktiky.
Co však ve chvílích, kdy to otec nebo matka opravdu nevydrží – únava, stres, přetížení. Někdy se křik stává emočním uvolněním, signálem, že i oni prožívají těžké chvíle. Je to jednoznačně na škodu? Ne tak docela.
Co je to „křik“
Je velmi důležité rozlišovat emocionální křik od urážlivého nebo agresivního křiku. Někdy je „křik“ jen hlasitým opakováním požadavku, který dítě po osmé ignoruje. A někdy je to reakce na nebezpečí (například když dítě vběhne do silnice). Nejedná se o zneužití moci, ale o spontánní, obranný mechanismus.
Klíčový je obsah a záměr. Pokud v křiku nejsou žádné urážky, ponižování nebo výhrůžky, nejedná se o totéž co citové zneužívání. Psychologie jasně rozlišuje mezi slovním týráním a zvýšeným tónem souvisejícím se situací nebo únavou.
Proč křičíme
Většina rodičů si křik nevybírá jako strategii – je to reakce, která přichází jako odpověď na únavu, stres, přetížení. Ve světě, kde mají rodiče tolik odpovědnosti a málo podpory, někdy chybí vnitřní zdroje.
Rodiče nejsou svatí, jsou živí. A pokud unavená maminka v úterý večer zvýšila hlas, není to důvod k věčnému pocitu viny.
Když křik opravdu bolí: Jasné hranice
Existují však hranice, které by se neměly překračovat. Zde jsou jasné zásady, na které je třeba dbát:
- Obsah je významnější než objem. Neurážejte, neponižujte, nestrašte.
- Frekvence. Pokud se křik stane obvyklou formou komunikace v domácnosti – je to signál ke změně.
- Reakce dítěte. Pokud se vás bojí, je to nebezpečné. Neustálý strach aktivuje v mozku dítěte mechanismus „útěk nebo boj“ a škodí jeho citovému vývoji.
- Stálé negativní emoční klima v rodině je jedním z faktorů, které zvyšují riziko úzkostných poruch u dětí.
Pokud někdy křičíte
Ojedinělé epizody křiku naštěstí neznamenají citové týrání. Ve většině rodin, kde je láska, péče a podpora, nezanechávají takové okamžiky hluboké trauma. Mohou se dokonce stát zkušeností, ze které se člověk poučí.
Pokud si po citovém výbuchu s dítětem promluvíte, vysvětlíte mu své pocity, omluvíte se – budujete silný, živý vztah, ve kterém dítě vidí příklad empatie, odpovědnosti a upřímnosti.
Křik jako součást autentických emocí
Touha být vždy „dokonalý“ je nebezpečná iluze. Děti potřebují vidět skutečné emoce svých rodičů, ne jejich neustálou masku klidu. Potřebují se naučit, že všechny emoce jsou přijatelné, ale je důležité za ně převzít odpovědnost.
Křik není cílem. Někdy však signalizuje, že se něco děje špatně. A pokud to dokážeme rozpoznat – jsme na dobré cestě k lepšímu otcovství.
Jak si pomoci, abyste méně křičeli
- Snižte svou pracovní zátěž. Pokud jste vyčerpaní, požádejte o pomoc.
- Nastavte si realistická očekávání. Nemusíte být klidní 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
- Dýchejte. Technika „zastavit se – dýchat – mluvit“ skutečně funguje.
- Po konfliktu si s dítětem promluvte. Omluva, vysvětlení a objetí léčí více než dokonalá abstinence.
Dětství našich rodičů: vyhněte se opakování traumatu
Mnoho moderních rodičů vyrostlo v domovech, kde křik představoval formu kontroly nebo teroru. Jakékoli zvýšení hlasu je tedy může přivést zpět k traumatickým zážitkům jich samotných. Pokud je to váš případ – zasloužíte si zvláštní podporu.
V takových situacích může spolupráce s poradcem nebo skupinová podpora pomoci přerušit řetězec mezi minulými zážitky a současným otcovstvím.
Nežijeme ve světě, kde by neexistovalo napětí. Můžeme však žít v rodinách, kde po křiku následuje vřelý dialog, kde si rodiče přiznávají své emoce a vztahy se spíše upevňují, než aby byly narušeny. A pokud někdy musíte křičet – pamatujte: láska, péče a upřímnost znamenají mnohem víc než jeden okamžik hněvu. Dokonalá výchova neexistuje.
